Tajemné místo a divné zážitky – díl 2. „Permoníci, policajti a rejdy tajných agentů“

Druhý díl miniseriálu o tajemném Děvíně a podivných událostech v jeho okolí je věnován třem záhadným příhodám, které se mi staly kolem skutečně existujícího tajného armádního objektu v Prokopském údolí. Toto místo je evidentně důležité a evidentně velmi tajné, takže se oficiálně neví, k čemu armádě doopravdy slouží. Možná to bude znít neuvěřitelně, ale všechno, co teď napíšu, se mi tam skutečně stalo. Fakt! 🙂

Zážitek první aneb „co to tu drnčí“?

Začalo to jako běžná procházka. Vyrazil jsem tehdy stezkou nahoře nad Prokopákem a můžu poslušně nahlásit, že během mého putování se nic zvláštního nestalo. Výlet jsem zakončil zastávkou na holém kusu kopce, odkud je hezký výhled na Prahu. Rostla tam jen tráva bez keřů a stromů a z půdy trčely bílé kameny rozehřáté od slunce. Povával mírný vánek, kolem mě cvrlikali cvrčci a v dálce se rozkládalo centrum Prahy, na které jsem zamyšleně hleděl a nad něčím přemýšlel. Všude vládl klid a mír.

Kousek ode mě na zemi zarůstal trávou betonový poklop – podobný jaké se dávají na kanály. V Praze se občas takové věci najdou i ve zdánlivě přírodní krajině – většinou tam bývá v podzemí svedený nějaký potok do trubek nebo tak něco.

Jak jsem tam tak stál, najednou zničeho nic se země pode mnou začala chvět a skrz hlínu a kameny se ozývalo hlasité rachtavé drnčení. Jakoby někdo v podzemí bušil sbíječkou do betonu. Zvuky šly zdola a vibrace jsem silně cítil skrz chodidla. Bylo to děsivé, protože na něco takového prostě nejste připravení – všude kolem jen příroda… a naráz tohle? Trvalo to asi 10 vteřin a pak to přestalo stejně náhle, jako to začalo. Kromě toho, že bylo úplné ticho, jak se cvrčci přestali projevovat, se už nic nedělo.

Někde v sobě máme geneticky zakódované prastaré reakce, které spí a čekají na probuzení. Jedna z nich se ve mně v tu chvíli vzbudila. Nejspíš nějaká genetická zkušenost ze zemětřesení. Přinutila mě hodně rychle se z těch míst vzdálit – zmizet odněkud, kde není stabilní půda pod nohama.

Netuším, co se to tam tehdy stalo. Každopádně rozhodně nečekáte, že se pod vámi začne na vrcholu kopce chvět země. Jediná věc, co mě napadá – možná tam vedou nějaké trubky… něčeho… a že v těch trubkách vnikl nějaký přetlak… a nějaký bezpečnostní ventil tam uvolnil… něco… ??? Nebo tam žije v podzemí permoník se sbíječkou. Oboje dává zhruba stejný smysl. Vysoko nad řekou. Na skále. Drnčící a chvějící se země… ???

Nevím.

… nevím? No, upřímně řečeno – vybavily se mi příhody, které se tradují o moderní historii pražského podzemí. Takové ty o tajné lince malého metra, co postavili komunisti pro papaláše a která vede z vládních úřadů někam do krytu… a taky příběhy, které se týkají takzvaného „Pražského Pentagonu“…

Zážitek druhý aneb „vidíme tě!“

„Pražský Pentagon“ je název jedné multicache hry geocaching – které jsem se kdysi věnoval. Kdo neví, co je geocaching, tak velmi zjednodušeně vysvětlím.

Nadšenci z celého světa se baví tím, že různě v přírodě nebo ve městě pokud možno na zajímavých místech schovávají všelijaké krabičky, ve kterých je malý notýsek, kam se můžete zapsat, když tu krabičku najdete (podobně jako do vrcholové knihy). Těm krabičkám se říká „cache“ (česky „kešky“) a vtip je v tom, že GPS souřadnice s polohou takové kešky její autor zveřejní s nějakým popisem a instrukcemi na stránkách geocaching.com. Vy pak vezmete svoje GPS zařízení (třeba chytrý mobil) a jdete ji najít. Když ji najdete, zapíšete se nejen do notýsku, ale dáte to vědět i na stránky geocachingu. Tam se pak počítá, kolikže jste toho už našli, můžete tam nechat nějaký komentář, napsat autorovi, přečíst si zápisy od ostatních apod. Původně, když ještě GPS nebyla v každém mobilu a hru hrálo jen málo lidí, existovalo jen relativně málo kešek a nacházely se většinou na hodně zajímavých místech – stálo tedy za to je hledat. Pak se hra rozmohla, kešky jsou na každém rohu a začalo to být spíš o honění bodů… ale i tak existují ještě některé, které jsou na hodně zajímavých místech…

Každopádně pro nás je důležité, že kromě tohoto základního typu kešek existují i další typy a jedním z nich je „multicache“, která funguje tak, že jde ve skutečnosti o trasu s několika zastaveními. Vy znáte jen to první – když ho najdete, bude tam krabička a v ní nějaké instrukce, kam máte jít dál atd. atd. až dojdete do cílového místa. A právě „Pražský Pentagon“ je taková multicache. Má za úkol vás provést kolem zmíněného tajného armádního objektu (nachází se v bývalém rozsáhlém lomu) a ukázat vám několik opravdu pozoruhodných míst, které se dají kolem vidět. Plus vyprávět jeho příběh.

(Přijde mi typicky české, že kolem tajného armádního zařízení někdo zbudoval turistickou trasu, která vám tato místa podrobně ukáže a popíše.)

Nebudu tu opakovat žádné informace o tom objektu, jen zmíním, že oficiálně jde o nepoužívaný armádní sklad… akorátže šťourové vypátrali, že tam každý den přijíždí do práce spousta aut včetně takového toho vojenského autobusu ze zatemněnými skly atd. Toto je pohled shora na vstup do lomu a jedinou budovu nad zemí – nyní se na to už nepodíváte, protože tam vybudovali střechu, aby jim lidi shora nefotili, co to tam kutí:

Každopádně já jsem tam tehdy vyrazil celý natěšený. Kamarádka mi říkala, že si s jejím přítelem tu trasu prošli a bylo to super. V jednom místě se prý trochu báli, protože se museli protáhnout kolem policejního auta, co tam stálo zaparkované na boční cestě… a ve kterém chrápali dva policajti. To mě navnadilo a těšil jsem se, co cestou uvidím já.

A taky že jsem viděl.

První zastávka byla normální – schovaná kousek od neoznačených vrat u vstupu do bývalého lomu. Šuškalo se, že tam na vás z ptačí budky kouká kamera, na bráně visel opět nápis „zákaz focení“ a když jste přesto začali fotit, zablikalo na vás světýlko proti automatickému zaostření. Já jsem to teda nepozoroval… ale dobré naladění atmosféry, co?

V krabičce na první zastávce byl ukrytý papír s kusem příběhu a informacemi, kde najdu druhou zastávku. Nenápadně jsem si je přečetl, vše zas dobře ukryl a vyrazil na druhé místo.

Druhá zastávka byla ukrytá u obrovské trafostanice, co napájí „nepoužívaný armádní sklad“. Je na konci takové zapadlé slepé odbočky, kam není z hlavní cesty vidět a normálně by tam člověk asi ani nenahlíd. Našel jsem krabičku (podlouhlý černý plastový váleček jako na předchozí zastávce), vytáhl z ní papír… a zíral…

a zíral…

a nechápal…

Měl tam být druhý díl popisu kešky, ale místo toho jsem na papíru četl „Návod na použití, skladování a ošetřování vesty reflexní s nápisem POLICIE – fazona 060069„.

Chvíli mi trvalo, než mi to docvaklo. Občas se stane, že „kešku“ náhodně najdou kolemjdoucí… v tomto případě to bylo zřejmě to místo, kde se zašívali policajti, o kterých mi říkala kamarádka. Dávali si tam šlofíka… a jednou asi našli i tuto zastávku geocachingu. No a místo aby ji zničili, tak původní papír s návodem, kam jít dál, vytáhli a místo něj tam dali tenhle manuál, který asi najde každý policajt v kapse svého vybavení… Takové přátelské upozornění „víme o vás, chlapci… a víme, že se nám sem chodíte courat a okukovat to tady… no tak toho koukejte nechat!“

Fakt nekecám.

Samozřejmě jsem nemohl v kešce pokračovat, protože jsem nevěděl, kam jít dál. Vrátil jsem se tedy domů a napsal autorovi na geocaching, co se stalo – a že trasa není provozuschopná.

Zážitek třetí aneb „rejdy tajných agentů“

Když se takové „poškození“ keše někdy stane, autoři ji časem opraví a znovu zprovozní – tedy jsem si počkal, až to bylo hotovo, a rozhodl se tam vypravit znovu. Nicméně po předchozí zážitku jsem věděl, že to nebude jen tak. Že na mě budou koukat nejen kamery v ptačích budkách, ale možná i bdělé oko „pomáhačů a chráničů“, takže jsem přípravy rozhodně nezanedbal.

PS: následující text berte s nadsázkou, ale skutečně vše, co v něm píšu, se stalo 🙂

Určitě znáte ty filmové scény, jak se akční hrdina připravuje do rozhodující bitvy? Dynamická hudba, rychlé střihy, záběry na to, jak si natahuje rukavice, zapíná přezky, nabíjí pistole… tak si takovou scénku teď představte, protože ani já jsem neponechal nic náhodě:

  • zkouška GPS – signál stabilní
  • dalekohled – okuláry vyčištěné – zasunout do kapsy batohu
  • foťák – baterie dobitá
  • maskovací šátek na hlavu v přírodně zelené barvě – nasazený

Ten šátek je tam proto, aby mě chránil před pátravým okulárem satelitu. V lese by totiž mezi stromy už mohla prosvítat moje začínající pleška 😉

Vyrazil jsem za skvělého počasí přímo na druhé stanoviště, kde mě posledně zlovolný policejní zásah zastavil…

… ale hned na kraji Prokopského údolí mě zarazila první zvláštní věc. Potkal jsem divného člověka, co si kamerou natáčel zídku. No ne, fakt – prostě šel, držel kameru, mířil s ní na zeď a točil si ji.

Proč to dělá? Co tím sleduje? Byl mi samozřejmě krajně podezřelý. Navíc když si všiml, že ho přes tmavé sluneční brýle pozoruju, otočil se a zmizel za rohem… Kdo to byl?

Vzápětí se mé tušení, že to dnes nebude jen tak, potvrdilo. Zakrákala na mě sojka. Sedla si na větev u cesty a pozorovala mě.

Hrklo ve mně!

Každý přece ví, že sojka práskačka donášela Krakonošovi! Kdoví, jakého zaměstnavatele má teď!

Poté, co jsem vzápětí minul slečnu s kreslícími papíry v ruce, která mě taky soustředěně pozorovala, jsem to konečně pochopil. Údolí je plné tajných agentů, kteří nenápadně střeží vojenský prostor před vetřelci! (Nebo žeby to bylo tím poklopcem, co jsem ho omylem neměl zapnutý?)

Ale já se nevzdám, dnes nebo nikdy!

Nasadil jsem maskování stupeň 2. Tedy místo „odhodlaného dychtivého“ výrazu jsem se začal tvářit „přihlouple procházkově“. Musel jsem zvolit tento maskovací převlek, protože mi chyběl doprovod slečny k tomu, abych se mohl tvářit „procházkově romanticky“…

Míjel jsem spousty agentů maskovaných za cyklisty. Agenty maskované za rekreační běžce. Agenty, co se tváří jako důchodci na procházce. Agenty-adepty ležící v kočárcích. A dokonce i agenty běhající po čtyřech s nalepenou srstí, kteří hlasitým vykřikováním „haf! haf!“ chtěli vzbudit dojem, že jsou to jakože psi.

Haha! Jdětemiž s takovýmito průhlednými triky! Mě neoblafnete! Jako důkaz přikládám video plavajícího agenta. No je to jasné, ne?

🙂

Stanoviště 2 mě znervóznělo – těsně přede mnou tam totiž zabočil z cesty nějaký strejda – co tam chce? Vždyť v těch místech kromě kešky nic není! Zpozoroval mě snad? Jeho průhledný trik s tím, že se chce jen vyčurat, mě ale neobalamutil – soustreděně jsem si prohlížel odpadky v potoku, dokud se nevytrousil zase zpět na cestu a neodešel.

Bleskově jsem vyhmátl krabičku (tu, která tu posledně nebyla) a přečetl si informace, jak pokračovat dál. Najednou na mě ale k mému zděšení někdo na cestě volá – a už u mě zastavuje!

Ne, nebyl to příslušník vojenské kontrarozvědky, ale kolega z práce.

Opět ve mě hrklo – co tu dělá? Zmerčila mě snad ukrytá kamera a poslali ho na mě? Nebo mě sleduje celé dny a zasáhl až teď, když jsem skoro u cíle? Jsme přece oba kolegové z telekomunikační firmy, o které se v textech píše, že do „nepoužívaného armádního skladu“ poskytuje (podle vystavených faktur) neuvěřitelně rychlé datové linky. Žeby měl za úkol mě hlídat a sledovat mě jak tu, tak i v práci?

Po krátké chvilce nezávazného klábosení mě propustil. Přesto jsem si dal záležet a vybral cestu nahoru křovím tak, aby mě na těch kolech s tou jeho přítelkyní, kterou si vzal s sebou určitě jen jako průhledné krytí, nemohli následovat…

Třetí zastávka už byla fakt divná. Místo, kde maskovací síť kryje nějaké betony, které mají mřížované průduchy. A z nich se ozývá tlumený hukot mohutných větráků – evidentně výduch vzduchu z podzemí. A navíc poblíž je další zastávka, kde na kopci stojí rádoby chalupářská „chatka“… akorátže okolí je zanedbané, chatka zamčená… ale zato má ohromný velký komín. Asi taky výduch z podzemí. Na fotkách ze satelitu to určitě vypadá jako normální chatička…

Nicméně pak mě čekal opět šok – na SLEPÉ cestě, která vede pouze ke keši, proti mě najednou přicházeli další dva agenti. Byli maskovaní za geokačery (hledače kešek). Kamenné pohledy na obou stranách značily, že obě strany ví, co tam ta druhá pohledává. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet. Naše prsty se nacházely ve střehu – proklatě nízko. Tedy jen kousek od GPS přijímačů. Stačí jeden neopatrný pohyb a celá situace skončí katastrofou…

Prošel jsem kolem nich a oddechl si – nicméně to znamenalo, že odteď musím hrozně spěchat, než mě doženou – nechtěl jsem si s nimi povídat o hledání kešek.

Prošel jsem kolem vrat se zbrusu novým dálkovým otevíráním (uprostřed lesa – nepoužívaný sklad? haha) a vyrazil podél drátěného plotu se zbrusu novým ostnatým drátem.

Úzká stezka byla děsuplná. Les tajemně šuměl. Kameny podezřívavě ležely na cestě. Mech hrozivě rostl. Větve se výhružně kývaly. Ptáci nervózně praskali větvičkami, že to pokaždé znělo, jakoby voják se samopalem jižuž natahoval kohoutek a mířil na drzého vetřelce ze křoví…

Před čtvrtou zastávkou zafungovala dokonale armádní rušička GPS, neboť jsem prolezl asi hektar lesa někde úplně jinde, než jsem měl a i když podle mapy jsem tuto zastávku nejmíň 5x podupal, tak jsem našel akorát spoustu bodláků na mikině a žádnou krabičku… nakonec jsem ale překonal i tuto překážku a úspěšně zamířil do finále…

… kde mě čekala maskovací cedulka o podivném zemědělském experimentu – žeprý pasení ovcí:

Haha! To mě – zkušeného, ostříleného a všemi bodláky olepeného agenta – už nemůže zmást. Sice jsem už víckrát viděl, že v Praze takto nechávají spásat louky. Vždycky oplotí přenosným plůtkem kus trávy, na tu vypustí ovce a k tomu je někde poblíž postavený přívěs, v tom přívěsu hraje tranzistorák, u toho tranzistoráku sedí pán a hlídá je. Ale mně bylo jasné, že v tomto případě jde určitě minimálně o ovce vojenské, čili klonované a geneticky modifikované, které pravděpodobně v noci zeleně světélkují.

Tím můj výlet skončil a já vyrazil domů. Po cestě zpět se mi ještě podařilo vyfotit tajnou armádní centrálu technické divize. Povšimněte si zejména ochranného krytu satelitu umně maskovaného za modrou vaničku a taky sofistikovaného dopravního prostředku pro převoz tajných materiálů, který se pod listím stromu dovedně ukrývá před fotoaparáty špionážních družic…

Pokud byste si chtěli přečíst víc o armádním objektu v Prokopáku, můžete nějaké domněnky najít zde. Nejpravděpodobněji jde skutečně o bunkr a vojenské velitelství pro případ války (přímo u lomu je dokonce vlaková zastávka). Každopádně pokud si chcete ta místa prohlídnout, doporučuju vyrazit na výše zmíněnou kešku, je to fajn procházka.

Pokud by něco z těch pověstí byla pravda, tak by to možná vysvětlovalo, proč se na vrcholu Děvína může třást a rachotit země… každopádně vila na Pavím vrchu, o které taky mluví výše uvedený odkaz, skutečně existuje a má na zahradě nejen hromadu velkých satelitů, ale taky podlouhlé nízké domky připomínající kasárna… a v severní části Děvína doteď patří spousta pozemků armádě…

Příště vám popíšu svůj poslední zážitek právě přímo z této oblasti, který se stal před několika málo týdny a který mě přiměl k napsání celé této minisérie. Už to nebude „paranoidní nadsázka“… ale vyděsil jsem se při něm tentokrát docela dost. A nebylo k tomu potřeba ani vojáka se samopalem ani nikoho s flintou. No, i když… 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *