Tajemné místo a divné zážitky – díl 3. „Pražská divočina“

Už dvakrát jsem psal o zvláštních věcech, co se mi přihodily na vrcholu Děvín nad Prokopským údolím. No a nedávno, na prvního máje, během koronavirového sociálního distancování, jsem se rozhodl vyrazit do té tajuplné oblasti do třetice všeho dobrého. Chtěl jsem důkladně prozkoumat část, ve které jsem předtím ještě nikdy nebyl. Severní svah kopce, který spadá dolů k bývalé Waltrovce. Kdybych věděl, co mě tam čeká, nevím, zda bych se tam odvážil vypravit…

Vyrazil jsem jako obvykle – na běžnou odpolední procházku. Tedy „běžnou“ nakolik teď je možné, protože když jdete po ulici s kusem látky přes obličej a přesto vás nikdo nepovažuje za bankovního lupiče, tak to nejsou asi moc normální časy. Každopádně jsem se potřeboval vyvětrat, trochu si odpočinout a zharmonizovat nervy po dalším pracovním týdnu na homeworkingu…

Z minulých procházek tím směrem mám už od domu nachozenou fakt pěknou trasu, která vede zajímavými malými uličkami…

… a starými částmi bývalých vesnic, co už dnes pohltila Praha…

… až se dostane na pěknou pěšinu mezi poli, co vede po nerozorané mezi a je lemovaná malými stromky plnými květů a hmyzu. Jelikož oficiálně nevede nikam a končí uprostřed pole, tak je tam většinou pusto a prázdno…

Kus od té pěšiny se ještě dá jít po takové malé mezi co dělí dva pozemky uprostřed polí až k místu, kde končí. Je tam zatlučený kůl, který jakoby říkal „STOP, tady tvá cesta končí – dál nechoď!“

No a já jsem dál šel. Město ta pole postupně vykupuje a upravuje je do podoby pastvin se stromky, takže dnes už tam vedou normální cesty, na které chodí lidi běhat a tak. Zároveň tam stále ještě částečně hospodaří pachtýři, takže občas se stane i … ach synku, synku… oral jsem oral, ale málo, kolečko se mi polámalo…

Odbočil jsem z té civilizované části víc na sever a vydal se do křoví po nějaké pěšině. Zase svítilo slunce, bzučely včely a mě se skrz divokou přírodu otvíraly výhledy na centru města. Vždycky, když se takhle někam vydám, tak jsem ve svém živlu – hledání nových cest a pak ukazování ostatním toho, co se mi osvědčilo, to je je mi vlastní. Takže jsem šlapal dál a obdivoval místa, která jsou evidentně ponechaná divočině, ať si tam funguje, jak chce. Pobavily mě třešně, které v Praze v posledních letech na prvního máje neumožňují líbačku… zejména proto, že už dávno nejsou rozkvetlé, ale mají zelené plody.

Cestička se všelijak klikatila a mě bylo fajn. Šel jsem dál a dál až jsem narazil na pár stop odpadků. To bývá znamení, že tam můžou žít bezdomovci, tak jsem zpomalil a zahleděl se na mýtinu, která prosvítala na konci stezky asi 20 metrů přede mnou. Skrz větve jsem viděl kus podivného auta, které mělo na boku namalovaný červený kříž. Nicméně nevypadalo jako běžná sanitka. A v tu chvíli se na mě rozeštěkal pes, co se tam zničehonic objevil. Okřikl ho hrubý mužský hlas.

Nevím, zda to byli bezdomovci, nebo rázovití zahrádkáři, ale neměl jsem chuť se s nimi potkat. Otočil jsem se tedy, vrátil se po pěšině asi o 5O metrů zpět a zkonzultoval letecký snímek mapy, kdeže to vlastně zrovna jsem. Nacházel jsem se uprostřed oblasti, kde podle letecké fotky roste jen samé křoví a stromky. Ale když se dostanu skrz porost o nějakých pár set metrů níž, měl bych vylézt na pěšinu, co vede k nějaké studánce. To znělo dobře.

Tak jsem odbočil na zvířecí stezku.

Vždycky, když vyrazím po těchhle vyšlapaných pěsinkách, které vedou často křovím tak nízko, že je jasné, že tudy nemůžou chodil lidi, tak si připadám ještě víc ve svém živlu.

A vždycky se vzápětí něco podělá…

Slezl jsem asi o 50 metrů níž a byl jsem na sebe ohromně hrdý, jak se mi daří v porostu nacházet zákoutí a mezery kolem mladých stromů ořešáků, které si pod sebou dělají vždy prostor a mezi ostružinami, co uhýbají vyšlapané cestičce. Takže se mi dařilo vždy dostat dál. Připadal jsem si skoro jako stopař-indián, „Hledač Stezky“ (pathfinder).

Když tu můj zrak najednou padl na dost velkou plochu trávy, ve které byly vytrhané a zobracené drny. Skoro jakoby je někdo obrátil rýčem. Nevím, proč mě nejdřív napadlo, že tu asi někdo mívá brigádu a jezdí sem s nějaký drnovačem obracet trávu. Přišlo mi to v tu chvíli logické, i když je to nesmysl. Nicméně takové stopy živých zvířat člověk v lese vidí často – myslím si, že to dělají někdy srnky, protože pod trávou hledají nějaké chutné kořínky. A zatímco jsem to pozoroval, najednou se v křoví tak 15 metrů ode mě ozvalo mohutné praskání a dusání, jak nějaké velké zvíře utíkalo houštím pryč.

To tu není neobvyklé. Bažanty, zajíce i srnky tu potkávám dost často a speciálně srny jsou většinou schované někde v houští a utečou, až když se k nim člověk přiblíží fakt blízko. Vždycky to dělá podobné zvuky – jak se to mohutné zvíře prodírá porostem.

Politoval jsem chudinku srnku, co jsem ji vyplašil a tak nějak matně si představoval, jak se tam v křoví krčí a vyděšeně mě s bušícím srdcem pozoruje. Myslím že pro divoká zvířata je akutní stres ničivý, tak jsem trochu uhnul bokem, ať ji zbytečně neplaším a sešel ještě o dalších pár metrů níž po svahu kopce. V křoví stranou ode mě ve směru, kam utekla, se ozvalo funění.

Chrrr….

Asi se tam srnka skrývá, chudák. Zrak mi padl na nějaké zvířecí výkaly na pěšině. Z křoví se to opět ozvalo.

Chrrr…..

Už nějakou chvíli se mi moje podvědomí snažilo něco naléhavě říct. Zase taková ta zasunutá instinktivní genetická paměť, co běžně spí, ale když se probere, umí být neodbytná. A mně se najednou v hlavě objevil úplně jiný obrázek. Představa mnohem jasnější, než ta předchozí. Stín ve křoví, pod kterým leží na zemi zvíře velikosti srnky… s mnohem tvrdšími štětinami… s rypákem… zahnutými kly… a krví podlitýma očima.

DIVOČÁK!

Celý obrázek okolí – rozrytá země, nízké stromky a zvuky z křoví – to všechno najednou nabylo na plastičnosti. Analytické části mozku se ulevilo, že věci do sebe zapadly do tvaru, kterému rozumí… a zbytek mozku zpanikařil. Tentokrát se rozbušilo srdce mě.

Chro, chrrro, chrorrrro.

Možná jsem jen posera a představuju si nesmysly. Možná to byla jen srnka. Ale ověřovat to teda fakt nebudu. Navíc, pokud vím – divočáci mají mladé kolem dubna.

Se srdcem až v krku jsem se pomalu otočil, abych nedělal prudké pohyby a obloukem vyrazil zpátky nahoru. Očima jsem rychle kmital kolem a měřil vzdálenosti od jednoho nízkého ořechu k druhému, protože bych na jejich větve dokázal bleskurychle vylézt. A k tomu schválně šlapal na praskající větvičky a občas hlasitě zakašlal. (To je signál, kterého se teď bojí nejen zvířata, ale dokonce i lidi, že?) Můj záměr byl, aby mě slyšeli případní další tvorové v okolí a v křovích mezi mnou a pěšinou nahoře – protože všechna zvířata v naší krajině před člověkem utíkají… jen se o vás musí včas dozvědět a nesmíte je překvapit. Protože když je vyděsíte… tak speciálně divočák a zmije jsou jediná zvířata, ze kterých mám u nás respekt.

Nebudu to natahovat – dopadlo to dobře. Dostal jsem se na pěšinu, ale srdce jsem měl pořád v krku (nebo v kalhotech) a tak jsem radši rovnou vylezl skrz další křoví až nahoru na kopec zpátky k civilizované cestičce s běhajícími lidmi.

Nějak mě po tomhle zážitku ta výprava přestala bavit. Otočil jsem se a zamířil domů. Trochu se rozpršelo, takže jsem si dřepl na mechem porostlý kámen pod starý strom. Už jsem byl zpátky v té části před značkou „dál nechoď“ – tady to už považuju za „doma“. A až tady jsem se zas začal cítit dobře a uklidňovat se.

Je to paradoxní, že vlastně hledáme přírodu, protože nám chybí. Mám ji rád… ale vlastně jsem (jako skoro každý z nás) už zcela civilizovaný. Náš přístup k přírodě je silně „romantizující“ – temný les (pro naše předky plný nebezpečí), si představujeme jako zajímavé místo. Lezeme do něj a přespáváme v něm pod širákem. Nevydržíme být doma zavření mezi 4 stěnami a tak vyrážíme do divočiny a objevovat. Ale skutečná živá příroda, ta není taková, jak si ji představujeme. Nepodvolí se nám vždy a ve všem.

Tak nějak mi to hodně připomnělo nynější situaci… speciálně my u nás na západě žijeme v představě, že máme všechno pod kontrolou a že jsme páni světa. Není to tak.

Mě tyhle zážitky samozřejmě neodradí od chuti objevovat dalších cesty přírodou. Nicméně protože je to můj už druhý zážitek spojený s „divočáky“, tak bych nechtěl, aby se ve mě zafixoval nějaký strach z hustého křoví. O tom prvním, ve kterém hraje roli i flinta, budu vyprávět zas někdy jindy. Každopádně myslím, že budu muset sehnat někoho, kdo rozumí víc pobytovým znakům zvířat a naučí mě je rozeznávat. Pořád si myslím, že to zvíře bylo stejně vystrašené a vidělo mě stejně nerado, jak jsem na tom byl já… Ale úplné kraviny příště dělat nemusím 🙂

Stejně je zajímavé, že takovéhle zážitky může mít člověk Praze, cca 20 minut pěší chůze od metra, co?

Pro mě ta oblast tedy i nadále zůstává stejně tajemná jako dřív… a jsem zvědavý, co dalšího se mi tam kdy zas stane. I když by mi nevadilo, kdyby to tentokrát nebylo už nic… pozoruhodného? 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *