Rubrika: Články

Tajemné místo a divné zážitky – díl 3. „Pražská divočina“

Už dvakrát jsem psal o zvláštních věcech, co se mi přihodily na vrcholu Děvín nad Prokopským údolím. No a nedávno, na prvního máje, během koronavirového sociálního distancování, jsem se rozhodl vyrazit do té tajuplné oblasti do třetice všeho dobrého. Chtěl jsem důkladně prozkoumat část, ve které jsem předtím ještě nikdy nebyl. Severní svah kopce, který spadá dolů k bývalé Waltrovce. Kdybych věděl, co mě tam čeká, nevím, zda bych se tam odvážil vypravit…

Vyrazil jsem jako obvykle – na běžnou odpolední procházku. Tedy „běžnou“ nakolik teď je možné, protože když jdete po ulici s kusem látky přes obličej a přesto vás nikdo nepovažuje za bankovního lupiče, tak to nejsou asi moc normální časy. Každopádně jsem se potřeboval vyvětrat, trochu si odpočinout a zharmonizovat nervy po dalším pracovním týdnu na homeworkingu…

Z minulých procházek tím směrem mám už od domu nachozenou fakt pěknou trasu, která vede zajímavými malými uličkami…

… a starými částmi bývalých vesnic, co už dnes pohltila Praha…

… až se dostane na pěknou pěšinu mezi poli, co vede po nerozorané mezi a je lemovaná malými stromky plnými květů a hmyzu. Jelikož oficiálně nevede nikam a končí uprostřed pole, tak je tam většinou pusto a prázdno…

Kus od té pěšiny se ještě dá jít po takové malé mezi co dělí dva pozemky uprostřed polí až k místu, kde končí. Je tam zatlučený kůl, který jakoby říkal „STOP, tady tvá cesta končí – dál nechoď!“

No a já jsem dál šel. Město ta pole postupně vykupuje a upravuje je do podoby pastvin se stromky, takže dnes už tam vedou normální cesty, na které chodí lidi běhat a tak. Zároveň tam stále ještě částečně hospodaří pachtýři, takže občas se stane i … ach synku, synku… oral jsem oral, ale málo, kolečko se mi polámalo…

Odbočil jsem z té civilizované části víc na sever a vydal se do křoví po nějaké pěšině. Zase svítilo slunce, bzučely včely a mě se skrz divokou přírodu otvíraly výhledy na centru města. Vždycky, když se takhle někam vydám, tak jsem ve svém živlu – hledání nových cest a pak ukazování ostatním toho, co se mi osvědčilo, to je je mi vlastní. Takže jsem šlapal dál a obdivoval místa, která jsou evidentně ponechaná divočině, ať si tam funguje, jak chce. Pobavily mě třešně, které v Praze v posledních letech na prvního máje neumožňují líbačku… zejména proto, že už dávno nejsou rozkvetlé, ale mají zelené plody.

Cestička se všelijak klikatila a mě bylo fajn. Šel jsem dál a dál až jsem narazil na pár stop odpadků. To bývá znamení, že tam můžou žít bezdomovci, tak jsem zpomalil a zahleděl se na mýtinu, která prosvítala na konci stezky asi 20 metrů přede mnou. Skrz větve jsem viděl kus podivného auta, které mělo na boku namalovaný červený kříž. Nicméně nevypadalo jako běžná sanitka. A v tu chvíli se na mě rozeštěkal pes, co se tam zničehonic objevil. Okřikl ho hrubý mužský hlas.

Nevím, zda to byli bezdomovci, nebo rázovití zahrádkáři, ale neměl jsem chuť se s nimi potkat. Otočil jsem se tedy, vrátil se po pěšině asi o 5O metrů zpět a zkonzultoval letecký snímek mapy, kdeže to vlastně zrovna jsem. Nacházel jsem se uprostřed oblasti, kde podle letecké fotky roste jen samé křoví a stromky. Ale když se dostanu skrz porost o nějakých pár set metrů níž, měl bych vylézt na pěšinu, co vede k nějaké studánce. To znělo dobře.

Tak jsem odbočil na zvířecí stezku.

Vždycky, když vyrazím po těchhle vyšlapaných pěsinkách, které vedou často křovím tak nízko, že je jasné, že tudy nemůžou chodil lidi, tak si připadám ještě víc ve svém živlu.

A vždycky se vzápětí něco podělá…

Slezl jsem asi o 50 metrů níž a byl jsem na sebe ohromně hrdý, jak se mi daří v porostu nacházet zákoutí a mezery kolem mladých stromů ořešáků, které si pod sebou dělají vždy prostor a mezi ostružinami, co uhýbají vyšlapané cestičce. Takže se mi dařilo vždy dostat dál. Připadal jsem si skoro jako stopař-indián, „Hledač Stezky“ (pathfinder).

Když tu můj zrak najednou padl na dost velkou plochu trávy, ve které byly vytrhané a zobracené drny. Skoro jakoby je někdo obrátil rýčem. Nevím, proč mě nejdřív napadlo, že tu asi někdo mívá brigádu a jezdí sem s nějaký drnovačem obracet trávu. Přišlo mi to v tu chvíli logické, i když je to nesmysl. Nicméně takové stopy živých zvířat člověk v lese vidí často – myslím si, že to dělají někdy srnky, protože pod trávou hledají nějaké chutné kořínky. A zatímco jsem to pozoroval, najednou se v křoví tak 15 metrů ode mě ozvalo mohutné praskání a dusání, jak nějaké velké zvíře utíkalo houštím pryč.

To tu není neobvyklé. Bažanty, zajíce i srnky tu potkávám dost často a speciálně srny jsou většinou schované někde v houští a utečou, až když se k nim člověk přiblíží fakt blízko. Vždycky to dělá podobné zvuky – jak se to mohutné zvíře prodírá porostem.

Politoval jsem chudinku srnku, co jsem ji vyplašil a tak nějak matně si představoval, jak se tam v křoví krčí a vyděšeně mě s bušícím srdcem pozoruje. Myslím že pro divoká zvířata je akutní stres ničivý, tak jsem trochu uhnul bokem, ať ji zbytečně neplaším a sešel ještě o dalších pár metrů níž po svahu kopce. V křoví stranou ode mě ve směru, kam utekla, se ozvalo funění.

Chrrr….

Asi se tam srnka skrývá, chudák. Zrak mi padl na nějaké zvířecí výkaly na pěšině. Z křoví se to opět ozvalo.

Chrrr…..

Už nějakou chvíli se mi moje podvědomí snažilo něco naléhavě říct. Zase taková ta zasunutá instinktivní genetická paměť, co běžně spí, ale když se probere, umí být neodbytná. A mně se najednou v hlavě objevil úplně jiný obrázek. Představa mnohem jasnější, než ta předchozí. Stín ve křoví, pod kterým leží na zemi zvíře velikosti srnky… s mnohem tvrdšími štětinami… s rypákem… zahnutými kly… a krví podlitýma očima.

DIVOČÁK!

Celý obrázek okolí – rozrytá země, nízké stromky a zvuky z křoví – to všechno najednou nabylo na plastičnosti. Analytické části mozku se ulevilo, že věci do sebe zapadly do tvaru, kterému rozumí… a zbytek mozku zpanikařil. Tentokrát se rozbušilo srdce mě.

Chro, chrrro, chrorrrro.

Možná jsem jen posera a představuju si nesmysly. Možná to byla jen srnka. Ale ověřovat to teda fakt nebudu. Navíc, pokud vím – divočáci mají mladé kolem dubna.

Se srdcem až v krku jsem se pomalu otočil, abych nedělal prudké pohyby a obloukem vyrazil zpátky nahoru. Očima jsem rychle kmital kolem a měřil vzdálenosti od jednoho nízkého ořechu k druhému, protože bych na jejich větve dokázal bleskurychle vylézt. A k tomu schválně šlapal na praskající větvičky a občas hlasitě zakašlal. (To je signál, kterého se teď bojí nejen zvířata, ale dokonce i lidi, že?) Můj záměr byl, aby mě slyšeli případní další tvorové v okolí a v křovích mezi mnou a pěšinou nahoře – protože všechna zvířata v naší krajině před člověkem utíkají… jen se o vás musí včas dozvědět a nesmíte je překvapit. Protože když je vyděsíte… tak speciálně divočák a zmije jsou jediná zvířata, ze kterých mám u nás respekt.

Nebudu to natahovat – dopadlo to dobře. Dostal jsem se na pěšinu, ale srdce jsem měl pořád v krku (nebo v kalhotech) a tak jsem radši rovnou vylezl skrz další křoví až nahoru na kopec zpátky k civilizované cestičce s běhajícími lidmi.

Nějak mě po tomhle zážitku ta výprava přestala bavit. Otočil jsem se a zamířil domů. Trochu se rozpršelo, takže jsem si dřepl na mechem porostlý kámen pod starý strom. Už jsem byl zpátky v té části před značkou „dál nechoď“ – tady to už považuju za „doma“. A až tady jsem se zas začal cítit dobře a uklidňovat se.

Je to paradoxní, že vlastně hledáme přírodu, protože nám chybí. Mám ji rád… ale vlastně jsem (jako skoro každý z nás) už zcela civilizovaný. Náš přístup k přírodě je silně „romantizující“ – temný les (pro naše předky plný nebezpečí), si představujeme jako zajímavé místo. Lezeme do něj a přespáváme v něm pod širákem. Nevydržíme být doma zavření mezi 4 stěnami a tak vyrážíme do divočiny a objevovat. Ale skutečná živá příroda, ta není taková, jak si ji představujeme. Nepodvolí se nám vždy a ve všem.

Tak nějak mi to hodně připomnělo nynější situaci… speciálně my u nás na západě žijeme v představě, že máme všechno pod kontrolou a že jsme páni světa. Není to tak.

Mě tyhle zážitky samozřejmě neodradí od chuti objevovat dalších cesty přírodou. Nicméně protože je to můj už druhý zážitek spojený s „divočáky“, tak bych nechtěl, aby se ve mě zafixoval nějaký strach z hustého křoví. O tom prvním, ve kterém hraje roli i flinta, budu vyprávět zas někdy jindy. Každopádně myslím, že budu muset sehnat někoho, kdo rozumí víc pobytovým znakům zvířat a naučí mě je rozeznávat. Pořád si myslím, že to zvíře bylo stejně vystrašené a vidělo mě stejně nerado, jak jsem na tom byl já… Ale úplné kraviny příště dělat nemusím 🙂

Stejně je zajímavé, že takovéhle zážitky může mít člověk Praze, cca 20 minut pěší chůze od metra, co?

Pro mě ta oblast tedy i nadále zůstává stejně tajemná jako dřív… a jsem zvědavý, co dalšího se mi tam kdy zas stane. I když by mi nevadilo, kdyby to tentokrát nebylo už nic… pozoruhodného? 🙂

Tajemné místo a divné zážitky – díl 2. „Permoníci, policajti a rejdy tajných agentů“

Druhý díl miniseriálu o tajemném Děvíně a podivných událostech v jeho okolí je věnován třem záhadným příhodám, které se mi staly kolem skutečně existujícího tajného armádního objektu v Prokopském údolí. Toto místo je evidentně důležité a evidentně velmi tajné, takže se oficiálně neví, k čemu armádě doopravdy slouží. Možná to bude znít neuvěřitelně, ale všechno, co teď napíšu, se mi tam skutečně stalo. Fakt! 🙂

Zážitek první aneb „co to tu drnčí“?

Začalo to jako běžná procházka. Vyrazil jsem tehdy stezkou nahoře nad Prokopákem a můžu poslušně nahlásit, že během mého putování se nic zvláštního nestalo. Výlet jsem zakončil zastávkou na holém kusu kopce, odkud je hezký výhled na Prahu. Rostla tam jen tráva bez keřů a stromů a z půdy trčely bílé kameny rozehřáté od slunce. Povával mírný vánek, kolem mě cvrlikali cvrčci a v dálce se rozkládalo centrum Prahy, na které jsem zamyšleně hleděl a nad něčím přemýšlel. Všude vládl klid a mír.

Kousek ode mě na zemi zarůstal trávou betonový poklop – podobný jaké se dávají na kanály. V Praze se občas takové věci najdou i ve zdánlivě přírodní krajině – většinou tam bývá v podzemí svedený nějaký potok do trubek nebo tak něco.

Jak jsem tam tak stál, najednou zničeho nic se země pode mnou začala chvět a skrz hlínu a kameny se ozývalo hlasité rachtavé drnčení. Jakoby někdo v podzemí bušil sbíječkou do betonu. Zvuky šly zdola a vibrace jsem silně cítil skrz chodidla. Bylo to děsivé, protože na něco takového prostě nejste připravení – všude kolem jen příroda… a naráz tohle? Trvalo to asi 10 vteřin a pak to přestalo stejně náhle, jako to začalo. Kromě toho, že bylo úplné ticho, jak se cvrčci přestali projevovat, se už nic nedělo.

Někde v sobě máme geneticky zakódované prastaré reakce, které spí a čekají na probuzení. Jedna z nich se ve mně v tu chvíli vzbudila. Nejspíš nějaká genetická zkušenost ze zemětřesení. Přinutila mě hodně rychle se z těch míst vzdálit – zmizet odněkud, kde není stabilní půda pod nohama.

Netuším, co se to tam tehdy stalo. Každopádně rozhodně nečekáte, že se pod vámi začne na vrcholu kopce chvět země. Jediná věc, co mě napadá – možná tam vedou nějaké trubky… něčeho… a že v těch trubkách vnikl nějaký přetlak… a nějaký bezpečnostní ventil tam uvolnil… něco… ??? Nebo tam žije v podzemí permoník se sbíječkou. Oboje dává zhruba stejný smysl. Vysoko nad řekou. Na skále. Drnčící a chvějící se země… ???

Nevím.

… nevím? No, upřímně řečeno – vybavily se mi příhody, které se tradují o moderní historii pražského podzemí. Takové ty o tajné lince malého metra, co postavili komunisti pro papaláše a která vede z vládních úřadů někam do krytu… a taky příběhy, které se týkají takzvaného „Pražského Pentagonu“…

Zážitek druhý aneb „vidíme tě!“

„Pražský Pentagon“ je název jedné multicache hry geocaching – které jsem se kdysi věnoval. Kdo neví, co je geocaching, tak velmi zjednodušeně vysvětlím.

Nadšenci z celého světa se baví tím, že různě v přírodě nebo ve městě pokud možno na zajímavých místech schovávají všelijaké krabičky, ve kterých je malý notýsek, kam se můžete zapsat, když tu krabičku najdete (podobně jako do vrcholové knihy). Těm krabičkám se říká „cache“ (česky „kešky“) a vtip je v tom, že GPS souřadnice s polohou takové kešky její autor zveřejní s nějakým popisem a instrukcemi na stránkách geocaching.com. Vy pak vezmete svoje GPS zařízení (třeba chytrý mobil) a jdete ji najít. Když ji najdete, zapíšete se nejen do notýsku, ale dáte to vědět i na stránky geocachingu. Tam se pak počítá, kolikže jste toho už našli, můžete tam nechat nějaký komentář, napsat autorovi, přečíst si zápisy od ostatních apod. Původně, když ještě GPS nebyla v každém mobilu a hru hrálo jen málo lidí, existovalo jen relativně málo kešek a nacházely se většinou na hodně zajímavých místech – stálo tedy za to je hledat. Pak se hra rozmohla, kešky jsou na každém rohu a začalo to být spíš o honění bodů… ale i tak existují ještě některé, které jsou na hodně zajímavých místech…

Každopádně pro nás je důležité, že kromě tohoto základního typu kešek existují i další typy a jedním z nich je „multicache“, která funguje tak, že jde ve skutečnosti o trasu s několika zastaveními. Vy znáte jen to první – když ho najdete, bude tam krabička a v ní nějaké instrukce, kam máte jít dál atd. atd. až dojdete do cílového místa. A právě „Pražský Pentagon“ je taková multicache. Má za úkol vás provést kolem zmíněného tajného armádního objektu (nachází se v bývalém rozsáhlém lomu) a ukázat vám několik opravdu pozoruhodných míst, které se dají kolem vidět. Plus vyprávět jeho příběh.

(Přijde mi typicky české, že kolem tajného armádního zařízení někdo zbudoval turistickou trasu, která vám tato místa podrobně ukáže a popíše.)

Nebudu tu opakovat žádné informace o tom objektu, jen zmíním, že oficiálně jde o nepoužívaný armádní sklad… akorátže šťourové vypátrali, že tam každý den přijíždí do práce spousta aut včetně takového toho vojenského autobusu ze zatemněnými skly atd. Toto je pohled shora na vstup do lomu a jedinou budovu nad zemí – nyní se na to už nepodíváte, protože tam vybudovali střechu, aby jim lidi shora nefotili, co to tam kutí:

Každopádně já jsem tam tehdy vyrazil celý natěšený. Kamarádka mi říkala, že si s jejím přítelem tu trasu prošli a bylo to super. V jednom místě se prý trochu báli, protože se museli protáhnout kolem policejního auta, co tam stálo zaparkované na boční cestě… a ve kterém chrápali dva policajti. To mě navnadilo a těšil jsem se, co cestou uvidím já.

A taky že jsem viděl.

První zastávka byla normální – schovaná kousek od neoznačených vrat u vstupu do bývalého lomu. Šuškalo se, že tam na vás z ptačí budky kouká kamera, na bráně visel opět nápis „zákaz focení“ a když jste přesto začali fotit, zablikalo na vás světýlko proti automatickému zaostření. Já jsem to teda nepozoroval… ale dobré naladění atmosféry, co?

V krabičce na první zastávce byl ukrytý papír s kusem příběhu a informacemi, kde najdu druhou zastávku. Nenápadně jsem si je přečetl, vše zas dobře ukryl a vyrazil na druhé místo.

Druhá zastávka byla ukrytá u obrovské trafostanice, co napájí „nepoužívaný armádní sklad“. Je na konci takové zapadlé slepé odbočky, kam není z hlavní cesty vidět a normálně by tam člověk asi ani nenahlíd. Našel jsem krabičku (podlouhlý černý plastový váleček jako na předchozí zastávce), vytáhl z ní papír… a zíral…

a zíral…

a nechápal…

Měl tam být druhý díl popisu kešky, ale místo toho jsem na papíru četl „Návod na použití, skladování a ošetřování vesty reflexní s nápisem POLICIE – fazona 060069„.

Chvíli mi trvalo, než mi to docvaklo. Občas se stane, že „kešku“ náhodně najdou kolemjdoucí… v tomto případě to bylo zřejmě to místo, kde se zašívali policajti, o kterých mi říkala kamarádka. Dávali si tam šlofíka… a jednou asi našli i tuto zastávku geocachingu. No a místo aby ji zničili, tak původní papír s návodem, kam jít dál, vytáhli a místo něj tam dali tenhle manuál, který asi najde každý policajt v kapse svého vybavení… Takové přátelské upozornění „víme o vás, chlapci… a víme, že se nám sem chodíte courat a okukovat to tady… no tak toho koukejte nechat!“

Fakt nekecám.

Samozřejmě jsem nemohl v kešce pokračovat, protože jsem nevěděl, kam jít dál. Vrátil jsem se tedy domů a napsal autorovi na geocaching, co se stalo – a že trasa není provozuschopná.

Zážitek třetí aneb „rejdy tajných agentů“

Když se takové „poškození“ keše někdy stane, autoři ji časem opraví a znovu zprovozní – tedy jsem si počkal, až to bylo hotovo, a rozhodl se tam vypravit znovu. Nicméně po předchozí zážitku jsem věděl, že to nebude jen tak. Že na mě budou koukat nejen kamery v ptačích budkách, ale možná i bdělé oko „pomáhačů a chráničů“, takže jsem přípravy rozhodně nezanedbal.

PS: následující text berte s nadsázkou, ale skutečně vše, co v něm píšu, se stalo 🙂

Určitě znáte ty filmové scény, jak se akční hrdina připravuje do rozhodující bitvy? Dynamická hudba, rychlé střihy, záběry na to, jak si natahuje rukavice, zapíná přezky, nabíjí pistole… tak si takovou scénku teď představte, protože ani já jsem neponechal nic náhodě:

  • zkouška GPS – signál stabilní
  • dalekohled – okuláry vyčištěné – zasunout do kapsy batohu
  • foťák – baterie dobitá
  • maskovací šátek na hlavu v přírodně zelené barvě – nasazený

Ten šátek je tam proto, aby mě chránil před pátravým okulárem satelitu. V lese by totiž mezi stromy už mohla prosvítat moje začínající pleška 😉

Vyrazil jsem za skvělého počasí přímo na druhé stanoviště, kde mě posledně zlovolný policejní zásah zastavil…

… ale hned na kraji Prokopského údolí mě zarazila první zvláštní věc. Potkal jsem divného člověka, co si kamerou natáčel zídku. No ne, fakt – prostě šel, držel kameru, mířil s ní na zeď a točil si ji.

Proč to dělá? Co tím sleduje? Byl mi samozřejmě krajně podezřelý. Navíc když si všiml, že ho přes tmavé sluneční brýle pozoruju, otočil se a zmizel za rohem… Kdo to byl?

Vzápětí se mé tušení, že to dnes nebude jen tak, potvrdilo. Zakrákala na mě sojka. Sedla si na větev u cesty a pozorovala mě.

Hrklo ve mně!

Každý přece ví, že sojka práskačka donášela Krakonošovi! Kdoví, jakého zaměstnavatele má teď!

Poté, co jsem vzápětí minul slečnu s kreslícími papíry v ruce, která mě taky soustředěně pozorovala, jsem to konečně pochopil. Údolí je plné tajných agentů, kteří nenápadně střeží vojenský prostor před vetřelci! (Nebo žeby to bylo tím poklopcem, co jsem ho omylem neměl zapnutý?)

Ale já se nevzdám, dnes nebo nikdy!

Nasadil jsem maskování stupeň 2. Tedy místo „odhodlaného dychtivého“ výrazu jsem se začal tvářit „přihlouple procházkově“. Musel jsem zvolit tento maskovací převlek, protože mi chyběl doprovod slečny k tomu, abych se mohl tvářit „procházkově romanticky“…

Míjel jsem spousty agentů maskovaných za cyklisty. Agenty maskované za rekreační běžce. Agenty, co se tváří jako důchodci na procházce. Agenty-adepty ležící v kočárcích. A dokonce i agenty běhající po čtyřech s nalepenou srstí, kteří hlasitým vykřikováním „haf! haf!“ chtěli vzbudit dojem, že jsou to jakože psi.

Haha! Jdětemiž s takovýmito průhlednými triky! Mě neoblafnete! Jako důkaz přikládám video plavajícího agenta. No je to jasné, ne?

🙂

Stanoviště 2 mě znervóznělo – těsně přede mnou tam totiž zabočil z cesty nějaký strejda – co tam chce? Vždyť v těch místech kromě kešky nic není! Zpozoroval mě snad? Jeho průhledný trik s tím, že se chce jen vyčurat, mě ale neobalamutil – soustreděně jsem si prohlížel odpadky v potoku, dokud se nevytrousil zase zpět na cestu a neodešel.

Bleskově jsem vyhmátl krabičku (tu, která tu posledně nebyla) a přečetl si informace, jak pokračovat dál. Najednou na mě ale k mému zděšení někdo na cestě volá – a už u mě zastavuje!

Ne, nebyl to příslušník vojenské kontrarozvědky, ale kolega z práce.

Opět ve mě hrklo – co tu dělá? Zmerčila mě snad ukrytá kamera a poslali ho na mě? Nebo mě sleduje celé dny a zasáhl až teď, když jsem skoro u cíle? Jsme přece oba kolegové z telekomunikační firmy, o které se v textech píše, že do „nepoužívaného armádního skladu“ poskytuje (podle vystavených faktur) neuvěřitelně rychlé datové linky. Žeby měl za úkol mě hlídat a sledovat mě jak tu, tak i v práci?

Po krátké chvilce nezávazného klábosení mě propustil. Přesto jsem si dal záležet a vybral cestu nahoru křovím tak, aby mě na těch kolech s tou jeho přítelkyní, kterou si vzal s sebou určitě jen jako průhledné krytí, nemohli následovat…

Třetí zastávka už byla fakt divná. Místo, kde maskovací síť kryje nějaké betony, které mají mřížované průduchy. A z nich se ozývá tlumený hukot mohutných větráků – evidentně výduch vzduchu z podzemí. A navíc poblíž je další zastávka, kde na kopci stojí rádoby chalupářská „chatka“… akorátže okolí je zanedbané, chatka zamčená… ale zato má ohromný velký komín. Asi taky výduch z podzemí. Na fotkách ze satelitu to určitě vypadá jako normální chatička…

Nicméně pak mě čekal opět šok – na SLEPÉ cestě, která vede pouze ke keši, proti mě najednou přicházeli další dva agenti. Byli maskovaní za geokačery (hledače kešek). Kamenné pohledy na obou stranách značily, že obě strany ví, co tam ta druhá pohledává. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet. Naše prsty se nacházely ve střehu – proklatě nízko. Tedy jen kousek od GPS přijímačů. Stačí jeden neopatrný pohyb a celá situace skončí katastrofou…

Prošel jsem kolem nich a oddechl si – nicméně to znamenalo, že odteď musím hrozně spěchat, než mě doženou – nechtěl jsem si s nimi povídat o hledání kešek.

Prošel jsem kolem vrat se zbrusu novým dálkovým otevíráním (uprostřed lesa – nepoužívaný sklad? haha) a vyrazil podél drátěného plotu se zbrusu novým ostnatým drátem.

Úzká stezka byla děsuplná. Les tajemně šuměl. Kameny podezřívavě ležely na cestě. Mech hrozivě rostl. Větve se výhružně kývaly. Ptáci nervózně praskali větvičkami, že to pokaždé znělo, jakoby voják se samopalem jižuž natahoval kohoutek a mířil na drzého vetřelce ze křoví…

Před čtvrtou zastávkou zafungovala dokonale armádní rušička GPS, neboť jsem prolezl asi hektar lesa někde úplně jinde, než jsem měl a i když podle mapy jsem tuto zastávku nejmíň 5x podupal, tak jsem našel akorát spoustu bodláků na mikině a žádnou krabičku… nakonec jsem ale překonal i tuto překážku a úspěšně zamířil do finále…

… kde mě čekala maskovací cedulka o podivném zemědělském experimentu – žeprý pasení ovcí:

Haha! To mě – zkušeného, ostříleného a všemi bodláky olepeného agenta – už nemůže zmást. Sice jsem už víckrát viděl, že v Praze takto nechávají spásat louky. Vždycky oplotí přenosným plůtkem kus trávy, na tu vypustí ovce a k tomu je někde poblíž postavený přívěs, v tom přívěsu hraje tranzistorák, u toho tranzistoráku sedí pán a hlídá je. Ale mně bylo jasné, že v tomto případě jde určitě minimálně o ovce vojenské, čili klonované a geneticky modifikované, které pravděpodobně v noci zeleně světélkují.

Tím můj výlet skončil a já vyrazil domů. Po cestě zpět se mi ještě podařilo vyfotit tajnou armádní centrálu technické divize. Povšimněte si zejména ochranného krytu satelitu umně maskovaného za modrou vaničku a taky sofistikovaného dopravního prostředku pro převoz tajných materiálů, který se pod listím stromu dovedně ukrývá před fotoaparáty špionážních družic…

Pokud byste si chtěli přečíst víc o armádním objektu v Prokopáku, můžete nějaké domněnky najít zde. Nejpravděpodobněji jde skutečně o bunkr a vojenské velitelství pro případ války (přímo u lomu je dokonce vlaková zastávka). Každopádně pokud si chcete ta místa prohlídnout, doporučuju vyrazit na výše zmíněnou kešku, je to fajn procházka.

Pokud by něco z těch pověstí byla pravda, tak by to možná vysvětlovalo, proč se na vrcholu Děvína může třást a rachotit země… každopádně vila na Pavím vrchu, o které taky mluví výše uvedený odkaz, skutečně existuje a má na zahradě nejen hromadu velkých satelitů, ale taky podlouhlé nízké domky připomínající kasárna… a v severní části Děvína doteď patří spousta pozemků armádě…

Příště vám popíšu svůj poslední zážitek právě přímo z této oblasti, který se stal před několika málo týdny a který mě přiměl k napsání celé této minisérie. Už to nebude „paranoidní nadsázka“… ale vyděsil jsem se při něm tentokrát docela dost. A nebylo k tomu potřeba ani vojáka se samopalem ani nikoho s flintou. No, i když… 😉

Tajemné místo a divné zážitky – díl 1. „Dům, co neexistuje“

Znáte nějaké tajemné, možná až strašidelné místo, kde se dějí zvláštní věci? Já ano. Jedno takové mám tady v Praze poblíž čtvrti, kde bydlím. Je to rozsáhlý kopec Děvín tyčící se nad Prahou, Vltavou a Prokopským údolím. V poslední době jsem tam párkrát znovu zabrousil při procházkách, kterými se vyvětrávám z homeworkingu… a podobně jako v minulých případech to pokaždé dopadlo… fakt zvláštně. Rozhodl jsem se tedy pár z těch divných zážitků napsat a podělit se s vámi o ně. A protože nejsem sám, koho potkaly neobvyklé věci, tak mě zajímá – zažili jste taky někdy něco pozoruhodného? 🙂

„Karanténa“ způsobuje, že mám teď víc času důkladněji objevovat nejbližší okolí míst, kde žiju. Vymetám cestičky mezi keři, objevuju mýtinky a nacházím … no, často třeba bydliště bezdomovců. Ale někdy i moc hezká zákoutí. Jedna z oblastí, kterou ještě nemám úplně prochozenou, je rozsáhlý kopec nad Prokopským údolím – začíná u Vltavy jako Dívčí hrady a Děvín a táhne se dál na západ – je to první část geologické oblasti Barrandien, která pak pokračuje k mé milované Berounce a má podobný charakter. Světlé skály, někdy holé, někdy porostlé trávou a křovím, spousta šípků, remízky a občas velká pole…

Lidi o Prokopském údolí dobře ví. Ale většinou chodí spíš spodem kolem potoka… a i když část z nich zabrousí nahoru, tak je to tam tak rozsáhlé, že stačí sejít z hlavních tras a jdete pak krajinou plnou přírody a života, celkem bez lidí.

Oblast Prokopského údolí a jeho okolí byla odjakživa tajemná. Uprostřed se nachází přísně tajný armádní objekt ukrytý ve velkých starých lomech, který je opředený mnoha zkazkami. Dá se kolem něj najít několik fakt divných míst se zvláštními zařízeními, o tom ale napíšu jindy. Oblast, kde se dějí divné věci mě osobně, je víc na sever – za vrcholem kopce, poblíž opuštěné části zarostlé nízkými stromky a hustými křovími střídanými velkými loukami. Nyní už to tam začíná být upravené, město pozemky vykupuje a přeměňuje je na pastviny a přírodní park… ale kdysi to tam ještě bylo dost opuštěné.

A právě tady to tehdy začalo…

Zážitek první aneb dům, co neexistuje

Stalo se to už před pár lety, myslím na jaře. Jel jsem tehdy na kole mou oblíbenou trasou s výhledy nad údolím zpátky domů. Svítilo takové to skoro vodorovné večerní slunce, co barví všechno dozlatova, vzduch už příjemně hřál, bylo skoro bezvětří a všude panovala líná pohoda. Nic zvláštního. Až do chvíle, než mě asi v půlce trasy zaujala nenápadná prašná polní cesta, co odbočovala od hlavní cykloasfaltky směrem na sever a vedla někam nahoru za horizont kopce, kam nebylo vidět. Protože se v téhle části kopce tehdy rozkládala jen velká pole, tak to vypadalo trochu nudně a evidentně tím směrem běžně moc lidí nechodilo. Ani já jsem tamtudy do té doby nikdy nejel. Ale něco mě tehdy ponouklo, abych tam nahlídl. Tak jsem na tu cestu zabočil.

Byl jsem už po výletě docela unavený a na cestě překážely kameny, takže se nejelo dobře moc. Nahoru jsem vyfuněl dost z posledních sil. Když se přede mnou otevřel výhled za horizont, zjistil jsem, že jsem se ocitl před zvláštní stavbou. Uprostřed pole poblíž cesty se tam tyčila velká dvoupatrová vila. Vypadala dost prvorepublikově, ale přitom jakoby to byla čerstvá novostavba. Nevypadala zašle a okolí taky teprve vznikalo – odhrnutá hlína bez trávy, válely se tam různé trubky a tak. Kolem vily bylo zaparkovaných několik aut a pár lidí tam něco kutilo. Poblíž stál snad dokonce i karavan – asi ubytování pro zedníky? Nejsem si úplně jistý, zda si to pamatuju dobře, ale myslím, že na plotě kolem visely značky „zákaz focení“.

„Co je to za divný nápad, postavit si vilu takhle uprostřed pole na vrcholu kopce bokem daleko od lidí?“

Ještě víc mě ale zaujala divná zatočená cesta, která vedla od vily přímo do pole a končila… nikde. Po pár desítkách metrů prostě zničeho nic skončila jako když utne. A aby to bylo ještě bizarnější – podél té cesty se tyčila řada hodně vysokých sloupů, na kterých visely… velké železné lampy osvětlení – podobné jako na nádražích. Takový ten zvon visící dolů (jen větší).

Umíte si to představit? Možná ne. Mě to tehdy každopádně připadalo dost bizarně a celkově ten obraz dohromady nedával žádný smysl.

Chvilku jsem na to hleděl. Napadlo mě, že je to možná extravagantní sídlo, co si tam staví nějaký zbohatlík, ale pořád mi k tomu moc neseděly ty lampy… „Co tam osvětlují? Žeby to bylo nějaké provizorní polní letiště? Ale to by ty lampy překážely, ne? Vlak sem teda určitě nepojede, jsme na vrcholu kopce… no jako fakt nevím.“

Ale byl už večer a já jsem dostával hlad. „Podívám se doma do katastru nemovitostí, komu to tu patří“, řekl jsem si, zakroutil nad tím hlavou, otočil kolo a odjel.

Doma ale nastalo překvapení. Zjistil jsem, že nejen že stavba není v katastru nijak označená… ale dokonce tam nejsou ani rozparcelované ty pozemky, na kterých má stát. Prostě ani stopa po jakékoliv změně a na leteckém snímku na mapě taky ne. „To je divné, mělo by to tam být nějak poznamenané, ne? Žeby další tajné armádní zařízení, co je postavené bokem, pěkně za obzorem a utajené v oficiálních materiálech?“ (O těch ostatních napíšu v některém z dalších dílů).

Samozřejmě to vzbudilo moji zvědavost, tak jsem si řekl, že se tam někdy musím vrátit a zjistit, co to tedy vlastně je za objekt.

Pak ale bylo hodně co dělat, na celou záležitost jsem pozapomněl a dlouho jsem se do té oblasti znovu nedostal. Až teď, po několika letech, se mi naskytla příležitost. Při jedné z procházek asi před 2 týdny jsem tam vyrazil s úmyslem podívat se, jak to tam teď vypadá. Protože jsem předem nahlídl do katastru, kde pořád nebylo nic vyznačené, hodně mě zajímalo, co na místě najdu.

Zažili jste někdy ten pocit, kdy vám hlava prostě něco nebere? Kdy jste v situaci, kterou nemůžete pochopit? Nic vás nenapadá, máte v hlavě jakoby prázdno, ale přitom cítíte, že se vám mozek vaří, jak se podvědomí usilovně snaží najít nějaký vzor, který by zapadl do toho, co vidíte a vysvětlil to?

To přesně jsem zažil já, když jsem teď přišel na místo té stavby. Našel jsem ho snadno – je zachycené na leteckém snímku mapy.cz a ten vypadá přibližně tak nějak, jak jsem si to pamatoval – vila, auta, materiál kolem, zatočený kus cesty donikam:

Takže já jsem tam stál… podle GPS a mapy.cz jsem byl přímo na střeše té vily… a přitom mi pod nohama rostla tráva… a všude kolem taky. Jen tráva… a pampelišky… a stromky… a jinak nic.

Barák nikde.

Kdybych neměl důkaz z těch map (viz fotky), tak si řeknu, že se mi to zdálo (občas se mi zdá o nějakých místech, která nevím, zda existují – některá pak v životě potkám, jiná ještě ne). Nicméně mapy.cz to zachycují. Zkontroloval jsem ještě letecký snímek z maps.google.com … a na těch žádný dům není. Jen tráva. Přesně tak, jak jsem to viděl kolem sebe.

„Sakra, jak je to možné? Jaktože jsem viděl fakt divný barák na fakt divném místě s fakt divnou nedokončenou cestou s fakt divnými lampami, který není zanesený v katastru, zároveň ale je prokazatelně vyfocený na leteckém snímku v mapě, ale přitom v reálu nakonec doopravdy neexistuje?“

Pak se mozek konečně dovařil a mě docvaklo vysvětlení, které považuju za pravděpodobné, i když ho neumím potvrdit.

Filmaři.

Prostě tam něco točili a postavili si kulisu baráku z období někdy kolem druhé světové války i s dalšími serepetičkami… a pak to zas odklidili a za těch pár let to už zarostlo a nezůstala po nich ani stopa. Filmaři občas takhle do krajiny zasáhnou. Na protějším kopci je Barrandov a tam když víte, kam jít, můžete najít kulisy celého středověkého města s branami, věžemi, kostely apod. – točí se tam nějaká fakt velká produkce. (Tedy aspoň loni točila.) Taky bokem za obzorem. A i v jiných místech jsem je už potkal – v lomech ve Velké Americe se vystřídalo už několik staveb přes jezírko (jednou jsem tam sahal na zdánlivě kamenné bloky s kulovými hlavicemi, které byly ve skutečnosti z polystyrénu nastříkaného šedou barvou), v Průhonickém parku jsem viděl stavbu se sloupy jako z Atén, o které nám průvodce prozradil, že je ze sádry a časem se rozpustí… a na kopci u Brna kdysi stála obrovská dřevěná pevnost. Prostě filmaři, no.

To je vysvětlení, které mi dává smysl, i když neubírá nic pocitu tajemnosti, co jsem z tohoto místa získal. Co se tu tehdy točilo? Dozvím se to někdy? Hrozně rád bych se na ty záběry podíval znovu. Kdybyste někdo znal odpovědi na tyto otázky, moc rád si je poslechnu.

Nicméně tím moje zvláštní zážitky z té oblasti zdaleka nekončí, příště napíšu o dalších, ještě bizarnějších.

Co se stalo kde zvláštního vám?

Nevyužitá Velikonoční pomlázka aneb proč mě teď bolí zadek

Posledních 15 let jsem ani jednou nevynechal pletení velikonoční pomlázky a ani jednou jsem nebyl na Velikonoce doma – vždy jsem trajdal na nějaké akci. A tudíž se ani jednou nestalo, že by nebylo tou pomlázkou komu zajistit, že neuschne. Nenapadlo mě, že zrovna tohle uvědomění mě tak silně rozhodí a nakonec mě kvůli němu bude dokonce bolet zadek…

Všichni víme, jaká je nyní situace – jsme zavření doma a zplošťujeme křivku. Teda záleží jak kterou křivku. Graf nákazy se nám možná zplacatit daří, zato reliéf břišních partií vykazuje značné vyboulení – u mě rozhodně ano. Nicméně když je to pro dobro věci, člověk se obětuje, no ne? 😉 Každopádně aby to tučnění nešlo tak rychle, vyrážím teď často na dlouhé pěší procházky po okolí. Jsem hrozně rád, že žiju zrovna tam, kde žiju… jmenuje se to tu Praha, jezdí sem metro, ale člověk by to nepoznal.

Kvůli sociálnímu distancování vymetám různé boční pěšiny, prolízám kdejaké křoví a tudíž jsem už našel spoustu zajímavých, lidmi opuštěných velmi přírodních a živých míst. A dokonce i jednu velkou záhadu, o které napíšu zas jindy. No prostě paráda.

Tak se jednou stalo, že jsem narazil i na vrbu… no a co udělá člověk s vrbou na Velikonoce? Totéž, co každý rok! Ořezal jsem pár proutků, vylezl na kopec, počkal, až odjede koňská hlídka městské policie kontrolující nošení náhubků, pověsil roušku na větev nade mnou a sedl si k pletení pomlázky. Usmíval jsem se na lidi procházející pěšinou opodál, příjemně svítilo slunce, skřivani zpívali nad hlavou a mně se připomněly ty poslední roky s divadelním souborem, kdy jsme vždycky na tradičním soustředění v pondělí ráno vytřepávali holky ze spacáků a pak je proháněli po tělocvičně, pak na předloňskou akci se Životem trochu jinak, na které jsem pomocně kuchařil a učil plést pomlázku nevidomé i loňský jarní čundr, kdy jsem tahal partu lidí po neznámé části Českého středohoří. Přiznám se, že tyto svátky vnímám dost pohansky – jako oslavu znovuzrození přírody, než cokoliv jiného. A jsou pro mě jedny z nejhezčích v roce. Tak mi to pletení příjemně uteklo a když jsem si prohlížel svůj výtvor, tak poprvé za celou dobu „karantény“ a poprvé za celou dobu nařízených koronavirových omezení to na mě těžce dolehlo.

Vždyť já tu pomlázku nebudu mít na kom použít! Co s ní jako teď mám dělat? Je úplně zbytečná a já budu sám

Takhle mě nerozhodil ani homeworking, na který jsem zvyklý, ani to, že nemůžu nic pořádat, protože mám domácí kreativity spoustu. Ale ten úplně nepodstatný fakt, že můj krásný vrbový proutek letos nevyplatí žádný ženský zadek… to bylo něco, co do mě udeřilo opravdu těžce. Opravdu to není sranda – prostě mě to zasáhlo.

Jak se ale říká „ve zdravém duchu zdravé tělo“ (nebo tak nějak) – rozhodl jsem se tedy, že nebudu podléhat chmurám a je na čase trochu změnit prostředí, provětrat hlavu i plíce a tak. A tedy že příští víkendový den vyrazím na první letošní cyklovýlet – samozřejmě opět bočními cestičkami. A tak jsem taky udělal.

Musím říct, že v tom, jakým způsobem teď všechno funguje, nacházím několik rozměrů, které mě naprosto fascinují. První z nich je, že mě to nutí „přestat spěchat“ – vždy bych měl milón věcí, co dělat… a stejně jsem to měl vždy i s cyklistikou v okolí. Vždycky jsem se snažil co nejrychleji dostat z Prahy a mířil za nějakým cílem na mapě. Našel jsem tak sice spoustu skvělých tras posetých highlighty, které stojí za to vidět a o kterých se dá dobře mluvit – a budu se moc těšit na to, až vás na některý z těchto výletů zas vezmu! Ale po cestě jaksi byly vždy části, které jsem se snažil prostě jen co nejrychleji projet.

No a sociální distancování tohle změnilo.

Člověk by nevěřil, kolik najednou sportuje lidí! Všimli jste si, jak je jich teď všude plno? Bylo tedy jasné, že se chci vyhnout hlavním turistickým trasám a cyklostezkám i silnicím, po kterých sviští auta plná lidí, co se jedou taky někam vyvenčit. A tak jsem vyrazil někudy, kde jsem to nikdy nezkusil. A světe div se – výsledek byl skvělý! Nejen že jsem našel spoustu dalších hezkých míst a cestiček a mám toho teď možnost ukázat vám mnohem víc, než dřív (a budou to trasy, na které vás mapa nenavede) – navíc vyšlo najevo, že značná část trasy se odsunula od automobilového provozu a pouhé „přesuny“ se tím změnily na kochání – přitom trasa i s jejími super místy zůstala zachovaná 🙂 Jsem nadšený, neb právě o tomto moje putování mají být – ne se hnát za cílem, ale prožít naplno všechny chvíle. A zatímco pěší putování mi tak už fungují, tak u cyklovýletů jsem s těmi fázemi „přesunů“ trochu zápasil.

Druhý objevný fakt – příroda žije úplně stejně, jako jindy. Tedy to jen nám lidem se dějí změny, které jsme si naordinovali… a my jsme zároveň schopní se těm změnám přizpůsobit. Stejně jako jsem se adaptoval na fakt, že je potřeba se vyhýbat lidem, kteří jsou všude – a z toho vzešlo něco dobrého. To jsou ty příležitosti – není potřeba na ně tlačit, prostě tu jsou, stačí si jich všimnout. Je to velmi filozofické téma, které se mi rozleželo v hlavě ve chvíli, kdy jsem v pozdním odpoledni ležel na dece na vyhřátém dně kaolínového lomu, který jsem před chvílí objevil… a pozoroval přitom, jak každou chvíli vyleze ze křoví nějaký další páreček turistů, kteří s nadšením taky zjišťují, že je tu spousta skvělých míst, o kterých doteď nevěděli… evidentně nejsem sám, kdo objevuje nové věci.

Ne každý ale toto nadšení sdílí.

V tomto případě ho určitě nesdílel páreček, který se bezradně už víc než půl hodiny motal sem a tam po dně lomu a neustále se po mně ohlížel. Velmi tlustý mladý pán s profi foťákem a velmi lehce oděná a důkladně upravená holčina, co ho doprovázela. Asi to lenivé slunečné počasí způsobilo, že mi až po drahné chvíli z útržků slov, co ke mně zalétala, došlo, že sem vyrazili nafotit nějaké asi docela zajímavé fotky… a nenapadlo je, že tohle neznámé opuštěné místo bude tak frekventované. Slečna se neustále nastavovala a poodhalovala, ale pokaždé zalétla pohledem ke mně a nechala toho… no, nebudu vás napínat – sbalil jsem se a odjel, aby měli na to svoje focení klid. Tohle jsou přecejen taky důležité fáze začátku nového života 😉

Nicméně i když byl tak hezký den, tak to setkání mi opět připomnělo moje chmury – pomlázku, co doma schne a dívčí zadek teď jen tak neseženeš… Ale dřív, než jsem stačil upadnout do sebelitování, stala se další náhoda, která mě vrátila do reality – že jsem venku v přírodě, která si z těchhle lidských starostí hlavu nedělá. Na cestu přede mě vyběhl velký zajíc, zastavil se a prohlížel si mě.

Možná to znáte. Když se takhle objeví zvíře a vy nemáte v ruce foťák, většinou není už šance stihnout ho vytáhnout. Tohle ale byl zajíc – zvědavec. Seděl a koukal a já jsem koukal na něj… pak jsem sáhl do kapsy… zajíc koukal dál… vytáhl jsem mobil… zajíc byl evidentně zvědavý hodně, tak jen zastříhal ušima… vyfotil jsem si ho… a zajíc se mi odměnil tím, že ještě jednou zaňuchal čumákem a pak plavnými skoky býložravce unikl ze spárů fotografových.

Možná čekáte, jaké velké poučení z toho pro mě vyplynulo? Popravdě – žádné. A jsem rád. Ona celkově ta situace posledních týdnů je pro mě paradoxně zklidňující – přijde mi, že jsem se celkově zpomalil a že se mi víc daří cítit to, co je fakt důležité a míň se hnát za tím, co není. Tak mi prostě jen tak nějak přišlo, že je všechno „cajk“ – zajíci hopkají, skřivani zpívají, slunce svítí a my lidi se můžeme mít taky fajn, pokud chceme…

Dorazil jsem domů a zasadil pomlázku do květináče. Pokud se ujme, začne růst… a to bude stejně dobrý symbol nového života, jako je symbolické omlazení žen. A ještě jeden moment v tom byl pro mě velmi silný. V jedné ruce jsem nesl rychlovarnou konvici plnou vařící vody abych zalil použitou roušku v hrnci a ve druhé ruce jsem měl lahev s vodou, kterou jsem zalil pomlázku zasazenou v květináči, aby se mohla ujmout. Mrtvá a živá voda. V pohádkách byly vždy potřeba obě, aby něco staré mohlo skončit a nové zase začít.

A kde je v tom ten bolavý zadek? Inu… když takhle vymetáte různé ty boční cestičky, tak ony ty pěšiny se trochu liší od asfaltovaných cyklostezek. Zejména tím, že jsou hrbolaté. Zkrátka jsou to takové trasy kostitřasy. A pokud vyrazíte po zimě poprvé na kole a takových tras „třas“ projedete víc, tak i když máte gelové sedlo… prostě na druhý den je to sakra cítit 🙂

Přeju vám hodně zdraví a hezký začátek nového života!

Motivace pro tyto akce

Věřím, že v životě máme právo hledat štěstí a že k tomu máme všechny prostředky, které potřebujeme. Bohužel, naše společnost nás neučí, jak to štěstí nacházet – naopak, hodně z toho, co nás obklopuje a co jsme si osvojili, od tohoto záměru přímo odvádí.

Moje zkušenosti říkají, že naše spokojenost se životem závisí víc na tom, jak umíme zacházet sami se sebou, jak sami sebe známe a jak dokážeme vnímat skutečnost kolem nás, než na vnějších okolnostech. A tedy že je hlavně v našich rukách, jak s tímto přístupem ke světu naložíme (tedy že ho můžeme měnit a ovlivňovat) a ve výsledku tedy že je na každém z nás, jak dobře se budeme v životě cítit.

Navíc cesta každého z nás je individuální a neexistují žádné univerzální prostředky, které by fungovaly pro všechny. Takže většina „objevů“, které každý z nás na této cestě udělá, je přímo nepředatelná – je potřeba si na ně přijít sám. A dokonce může být velmi škodlivé, pokud nás k nim někdo vede za ruku.

Měl jsem to štěstí, že jsem si vyzkoušel některé z cest seberozvoje, co pro mě osobně fungovaly – život v přítomnosti (mindfullness), vědomá pozornost, sebereflexe, empatie, putování, pobyt v přírodě apod. A taky jsem se setkal s metodami, které podporují šanci vytvořit prostor, ve kterém může k takovému seberozvoji u lidí docházet – zejména zážitkovka (metoda zkušenostně-reflexního učení).

Akce, které pořádám, jsou zaměřeny na různé rysy této cesty a snažím se na nich vytvořit prostor pro seberozvoj pro ty z vás, kteří o něj mají zájem. Valná většina akcí je zaměřená na uvědomění si něčeho, nebo na objev něčeho sám v sobě, tedy odhalování vzorů a přístupů, podle kterých jednáme, aniž bychom si to uvědomovali – a možnost je přehodnotit, pokud se k tomu rozhodneme. Pozor, nejde o psychoterapii! Je to asi stejný rozdíl jako mezi masážemi a rehabilitacemi – masáže mají pomoci zdravým lidem, aby zůstali zdraví, rehabilitace napravují to, co už je porouchané. My se věnujeme rozvoji, ne léčení.

Ve všech případech jde pouze o nabídku a podporu vaší vlastní cesty – tedy nehraju si na žádného guru, který by vám přinášel pravdy shůry – nejsme sekta a nejde o duchovno (i když já v nějaké věci věřím a jsou pro mě součástí motivace, proč se snažit vytvářet pro lidi prostor, aby si lépe našli dobrou cestu životem, tak akce nejsou určeny k tomu, abych svoji „víru“ s někým sdílel). Můžu pouze udělat maximum pro to, abyste měli podmínky k tomu, abyste si přišli na to, co zrovna potřebujete – a podporovat vás ve směrování a udržování pozornosti tímto směrem.

Akce se liší mírou a hloubkou, do jaké jdeme do seberozvojových témat – nejvíc do hloubky se pouští „Putování do skutečnosti“. Nazval jsem je tak proto, že mi přijde, že čím víc si toho uvědomíme sami o sobě a čím víc poznáme naše naučené a vypěstované vzorce myšlení, které máme v hlavě, a čím víc se nám je podaří opustit, tím víc pak vidíme skutečnost takovou, jaká opravdu je.

Mě osobně v současnosti nejvíc zajímají tato obecně lidská témata:

  • práce s „egem“ (a chtěním, lpěním apod.)
  • strach (v obecném významu různých strachů, které manipulují náš život)
  • laskavost (k druhým a k sobě)
  • přítomnost (bytí „tady a teď“) – jako jedna z nejdůležitějších věcí pro tuto cestu seberozvoje
  • hodnota času a lidského života (a související lenost a její překonávání)
  • svoboda a hranice (a s tím související manipulace)

Pozor! Znovu zdůrazňuju, že v žádném případě nejde o psychoterapii ani o ezoteriku, tedy toto prosím na mých akcích nehledejte, více viz můj etický kodex.

Pokud vás tedy podobné věci zajímají a máte chuť si je vyzkoušet, rád vás uvidím na některé z akcí „Putování do skutečnosti“ 🙂

V případě, že vás zajímá víc, obraťte se na mě na některém z kontaktů.