Posledních 15 let jsem ani jednou nevynechal pletení velikonoční pomlázky a ani jednou jsem nebyl na Velikonoce doma – vždy jsem trajdal na nějaké akci. A tudíž se ani jednou nestalo, že by nebylo tou pomlázkou komu zajistit, že neuschne. Nenapadlo mě, že zrovna tohle uvědomění mě tak silně rozhodí a nakonec mě kvůli němu bude dokonce bolet zadek…
Všichni víme, jaká je nyní situace – jsme zavření doma a zplošťujeme křivku. Teda záleží jak kterou křivku. Graf nákazy se nám možná zplacatit daří, zato reliéf břišních partií vykazuje značné vyboulení – u mě rozhodně ano. Nicméně když je to pro dobro věci, člověk se obětuje, no ne? 😉 Každopádně aby to tučnění nešlo tak rychle, vyrážím teď často na dlouhé pěší procházky po okolí. Jsem hrozně rád, že žiju zrovna tam, kde žiju… jmenuje se to tu Praha, jezdí sem metro, ale člověk by to nepoznal.
Kvůli sociálnímu distancování vymetám různé boční pěšiny, prolízám kdejaké křoví a tudíž jsem už našel spoustu zajímavých, lidmi opuštěných velmi přírodních a živých míst. A dokonce i jednu velkou záhadu, o které napíšu zas jindy. No prostě paráda.
Tak se jednou stalo, že jsem narazil i na vrbu… no a co udělá člověk s vrbou na Velikonoce? Totéž, co každý rok! Ořezal jsem pár proutků, vylezl na kopec, počkal, až odjede koňská hlídka městské policie kontrolující nošení náhubků, pověsil roušku na větev nade mnou a sedl si k pletení pomlázky. Usmíval jsem se na lidi procházející pěšinou opodál, příjemně svítilo slunce, skřivani zpívali nad hlavou a mně se připomněly ty poslední roky s divadelním souborem, kdy jsme vždycky na tradičním soustředění v pondělí ráno vytřepávali holky ze spacáků a pak je proháněli po tělocvičně, pak na předloňskou akci se Životem trochu jinak, na které jsem pomocně kuchařil a učil plést pomlázku nevidomé i loňský jarní čundr, kdy jsem tahal partu lidí po neznámé části Českého středohoří. Přiznám se, že tyto svátky vnímám dost pohansky – jako oslavu znovuzrození přírody, než cokoliv jiného. A jsou pro mě jedny z nejhezčích v roce. Tak mi to pletení příjemně uteklo a když jsem si prohlížel svůj výtvor, tak poprvé za celou dobu „karantény“ a poprvé za celou dobu nařízených koronavirových omezení to na mě těžce dolehlo.
Vždyť já tu pomlázku nebudu mít na kom použít! Co s ní jako teď mám dělat? Je úplně zbytečná a já budu sám…
Takhle mě nerozhodil ani homeworking, na který jsem zvyklý, ani to, že nemůžu nic pořádat, protože mám domácí kreativity spoustu. Ale ten úplně nepodstatný fakt, že můj krásný vrbový proutek letos nevyplatí žádný ženský zadek… to bylo něco, co do mě udeřilo opravdu těžce. Opravdu to není sranda – prostě mě to zasáhlo.
Jak se ale říká „ve zdravém duchu zdravé tělo“ (nebo tak nějak) – rozhodl jsem se tedy, že nebudu podléhat chmurám a je na čase trochu změnit prostředí, provětrat hlavu i plíce a tak. A tedy že příští víkendový den vyrazím na první letošní cyklovýlet – samozřejmě opět bočními cestičkami. A tak jsem taky udělal.
Musím říct, že v tom, jakým způsobem teď všechno funguje, nacházím několik rozměrů, které mě naprosto fascinují. První z nich je, že mě to nutí „přestat spěchat“ – vždy bych měl milón věcí, co dělat… a stejně jsem to měl vždy i s cyklistikou v okolí. Vždycky jsem se snažil co nejrychleji dostat z Prahy a mířil za nějakým cílem na mapě. Našel jsem tak sice spoustu skvělých tras posetých highlighty, které stojí za to vidět a o kterých se dá dobře mluvit – a budu se moc těšit na to, až vás na některý z těchto výletů zas vezmu! Ale po cestě jaksi byly vždy části, které jsem se snažil prostě jen co nejrychleji projet.
No a sociální distancování tohle změnilo.
Člověk by nevěřil, kolik najednou sportuje lidí! Všimli jste si, jak je jich teď všude plno? Bylo tedy jasné, že se chci vyhnout hlavním turistickým trasám a cyklostezkám i silnicím, po kterých sviští auta plná lidí, co se jedou taky někam vyvenčit. A tak jsem vyrazil někudy, kde jsem to nikdy nezkusil. A světe div se – výsledek byl skvělý! Nejen že jsem našel spoustu dalších hezkých míst a cestiček a mám toho teď možnost ukázat vám mnohem víc, než dřív (a budou to trasy, na které vás mapa nenavede) – navíc vyšlo najevo, že značná část trasy se odsunula od automobilového provozu a pouhé „přesuny“ se tím změnily na kochání – přitom trasa i s jejími super místy zůstala zachovaná 🙂 Jsem nadšený, neb právě o tomto moje putování mají být – ne se hnát za cílem, ale prožít naplno všechny chvíle. A zatímco pěší putování mi tak už fungují, tak u cyklovýletů jsem s těmi fázemi „přesunů“ trochu zápasil.
Druhý objevný fakt – příroda žije úplně stejně, jako jindy. Tedy to jen nám lidem se dějí změny, které jsme si naordinovali… a my jsme zároveň schopní se těm změnám přizpůsobit. Stejně jako jsem se adaptoval na fakt, že je potřeba se vyhýbat lidem, kteří jsou všude – a z toho vzešlo něco dobrého. To jsou ty příležitosti – není potřeba na ně tlačit, prostě tu jsou, stačí si jich všimnout. Je to velmi filozofické téma, které se mi rozleželo v hlavě ve chvíli, kdy jsem v pozdním odpoledni ležel na dece na vyhřátém dně kaolínového lomu, který jsem před chvílí objevil… a pozoroval přitom, jak každou chvíli vyleze ze křoví nějaký další páreček turistů, kteří s nadšením taky zjišťují, že je tu spousta skvělých míst, o kterých doteď nevěděli… evidentně nejsem sám, kdo objevuje nové věci.
Ne každý ale toto nadšení sdílí.
V tomto případě ho určitě nesdílel páreček, který se bezradně už víc než půl hodiny motal sem a tam po dně lomu a neustále se po mně ohlížel. Velmi tlustý mladý pán s profi foťákem a velmi lehce oděná a důkladně upravená holčina, co ho doprovázela. Asi to lenivé slunečné počasí způsobilo, že mi až po drahné chvíli z útržků slov, co ke mně zalétala, došlo, že sem vyrazili nafotit nějaké asi docela zajímavé fotky… a nenapadlo je, že tohle neznámé opuštěné místo bude tak frekventované. Slečna se neustále nastavovala a poodhalovala, ale pokaždé zalétla pohledem ke mně a nechala toho… no, nebudu vás napínat – sbalil jsem se a odjel, aby měli na to svoje focení klid. Tohle jsou přecejen taky důležité fáze začátku nového života 😉
Nicméně i když byl tak hezký den, tak to setkání mi opět připomnělo moje chmury – pomlázku, co doma schne a dívčí zadek teď jen tak neseženeš… Ale dřív, než jsem stačil upadnout do sebelitování, stala se další náhoda, která mě vrátila do reality – že jsem venku v přírodě, která si z těchhle lidských starostí hlavu nedělá. Na cestu přede mě vyběhl velký zajíc, zastavil se a prohlížel si mě.
Možná to znáte. Když se takhle objeví zvíře a vy nemáte v ruce foťák, většinou není už šance stihnout ho vytáhnout. Tohle ale byl zajíc – zvědavec. Seděl a koukal a já jsem koukal na něj… pak jsem sáhl do kapsy… zajíc koukal dál… vytáhl jsem mobil… zajíc byl evidentně zvědavý hodně, tak jen zastříhal ušima… vyfotil jsem si ho… a zajíc se mi odměnil tím, že ještě jednou zaňuchal čumákem a pak plavnými skoky býložravce unikl ze spárů fotografových.
Možná čekáte, jaké velké poučení z toho pro mě vyplynulo? Popravdě – žádné. A jsem rád. Ona celkově ta situace posledních týdnů je pro mě paradoxně zklidňující – přijde mi, že jsem se celkově zpomalil a že se mi víc daří cítit to, co je fakt důležité a míň se hnát za tím, co není. Tak mi prostě jen tak nějak přišlo, že je všechno „cajk“ – zajíci hopkají, skřivani zpívají, slunce svítí a my lidi se můžeme mít taky fajn, pokud chceme…
Dorazil jsem domů a zasadil pomlázku do květináče. Pokud se ujme, začne růst… a to bude stejně dobrý symbol nového života, jako je symbolické omlazení žen. A ještě jeden moment v tom byl pro mě velmi silný. V jedné ruce jsem nesl rychlovarnou konvici plnou vařící vody abych zalil použitou roušku v hrnci a ve druhé ruce jsem měl lahev s vodou, kterou jsem zalil pomlázku zasazenou v květináči, aby se mohla ujmout. Mrtvá a živá voda. V pohádkách byly vždy potřeba obě, aby něco staré mohlo skončit a nové zase začít.
A kde je v tom ten bolavý zadek? Inu… když takhle vymetáte různé ty boční cestičky, tak ony ty pěšiny se trochu liší od asfaltovaných cyklostezek. Zejména tím, že jsou hrbolaté. Zkrátka jsou to takové trasy kostitřasy. A pokud vyrazíte po zimě poprvé na kole a takových tras „třas“ projedete víc, tak i když máte gelové sedlo… prostě na druhý den je to sakra cítit 🙂
Přeju vám hodně zdraví a hezký začátek nového života!